Rok od zásadního rozhodnutí

Autor: Petr <petr@petruv-svet.com>, Téma: Denicek, Vydáno dne: 15. 11. 2007



Jak ten čas letí, je to už rok co jsme se s Jiříkem společně rozhodli k zásadnímu životnímu kroku. Řekli jsme si že chceme žít spolu, začali jsme shánět byt zde v Západních Čechách a já jsem se pomalu připravoval na to že po padesáti letech života se ze svého rodného děčínska přestěhuji do úplně jiného kraje. Nebylo to ani pro jednoho z nás rozhodnutí jednoduché, ani jeden z nás jsme ale nemuseli moc přemýšlet protože oba jsme to tak chtěli, cítili a jednali přesně podle svého srdíčka. A dnes víme že jsme se nemýlili a že naše rozhodnutí bylo správné. Nemáme tu naši společnou životní cestu vždy tak jednoduchou jak bychom si třeba přáli, ale všechny překážky díky lásce překonáváme, víme že máme jeden druhého a jsme spolu šťastní.

Jenom pár věcí mě v těchto dnech trochu trápí. Na prvním místě je to zdraví protože to je pro každého úplně nejdůležitější. Záda bolí dnes snad skoro každého a mě se tento problémek dařilo úspěšně překonávat přes 20 let v zásadě bez lékařů. Nyní mě ale začala bolet pravá noha s tím že dole je tak trochu necitlivá a nemůžu moc hýbat prsty. Je to problém páteře a nemůžu se toho zbavit už přes dva týdny. Lékaře jsem se nevyhnul a pátým dnem jsem doma v pracovní neschopnosti. Pracovní neschopnost mám vystavenou poprvé tak cca po 18ti letech takže nejsem na to zrovna zvyklý. Stejně se ta noha nějak nelepší a tak můžu jenom doufat že to nebude dlouho trvat, jsem teprve sedmý měsíc v novém zaměstnání a marodit nyní potřebuji fakt ze všeho nejméně. Jsem nesmírně rád že jsem našel zaměstnání které mám, moc mě baví ale právě k této práci potřebuji být zdravotně fit protože přeci jenom je fyzicky trochu náročnější než na co jsem byl zvyklý a kromě jiného lezu také po střechách když montuji antény atd.. Zrovna nedávno jsem říkal jak mě ten pohyb svědčí, že co zde pracuji tak mě záda nebolela jako dřív kdy jsem byl neustále na židli u televizí a počítače..., pochvaloval jsem si jak mě pohyb svědčí. No a teď tohle. Musím říct že ale vůbec po té padesátce se začínají ozývat různé zdravotní problémy na které jsem nebyl zvyklý, celý život jsem dosud proplouval v tomto směru bez větších problémů. No ale holt lepší už to asi s přibývajícím věkem nebude, nějak se s těmi roky nemůžu stále občas smířit a přistihl jsem se že někdy začínám závidět všem kteří jsou aspoň o deset a více let mladší o:).

Druhou věcí která mě občas trápí ale se kterou nic neudělám je to, že mě někdy přepadnou chvilky ve kterých se mě opravdu stýská. Ano, je pravda že kraj ve kterém nyní bydlím jsem už dávno přijal za svůj domov a líbí se mě tu. Hlavně díky svému zaměstnání to zde už dost dobře znám protože při své práci jezdím nejenom po Sokolově ale také po celém širokém okolí, takže dnes už zde rozhodně nikde nebloudím. A moc mile mě překvapilo jak je i Sokolovsko krásné. Nikdy v minulosti jsem Sokolovsko nenavštívil a protože jsem znal Mostecko, měl jsem mylnou představu že i zde to vypadá díky dolům tak trochu podobně. Ovšem opak je pravdou, stačí ujet byť jen pouhý kilometr od města a ocitneme se v úplně jiném světě. Husté lesy a vůbec nádherná příroda, malebné vesničky a taky kopce na které jsem byl zvyklý i u nás na severu. Člověk ani netuší že nedaleko jsou nějaké doly, elektrárna či třeba plynárna Tisová....
Takže vlastně bych měl být úplně spokojený, přesto všechno se ale nemůžu někdy ubránit chvilkám kdy se mě stýská po tom mém rodném kraji. Jsem přesvědčený že kdyby mě bylo 20 a možná i 30 let, bylo by to zcela jistě alespoň trošičku jiné. Ale málo platné, člověk prostě po tak dlouhé době života zapustí kořeny v tom svém rodném kraji hlouběji než by si možná přál nebo než je někdy ochoten si to připustit.
Ale stýská se mě také hlavně po všech přátelích a blízkých které jsem tam nechal. Myšlenky o tom že to není přece tak daleko, že kdykoliv můžu sednout do auta a za dvě hodinky jsem tam, tyhle plány nevychází vždycky tak jak by si člověk představoval a přál. Ať už z časových či jiných důvodů. Moje sluníčko, dceru Janičku jsem neviděl skoro dva měsíce a už mě moc chybí, návštěva byla v plánu tento víkend ale protože marodím tak to opět bohužel nevyjde. Ta vzdálenost je přeci jenom dost veliká a tak se snažíme jezdit raději na celý víkend, protože to stihneme alespoň tři návštěvy. Nejčastěji mamku, Janu a Janičku která je ale ještě o dalších 35km od Děčína dál, až v Č.Lípě. Rád bych vždycky navštívil ještě alespoň pět dalších lidiček ale čas je prostě neúprosný, nedá se to zvládnout takže si řekneme "zase příště".
Byl jsem prostě zvyklý být se svými přáteli a blízkými v častějším kontaktu. Stačilo zvednout telefon a zjistit jestli je ten koho chci vidět doma, domluvit se, sednout do auta a nejpozději za pár desítek minut jsem byl tam, ať už to bylo v Děčíně nebo v Lípě nebo třeba v N.Boru... A tohle již dnes prostě nejde, cesta tam a zpět trvá skoro pět hodin takže i jedna taková návštěva vyjde na celý den. Je tedy nutno ji předem naplánovat a realizovat pouze v některém volném dnu kdy se nejde do práce. A protože někteří z nás pracují někdy i o víkendu, je pak občas zdlouhavé než je možné takovou návštěvu uskutečnit.

No, tak jsem si dneska trošičku postěžoval , svěřil jsem se s tím co mě poslední dobou malinko trápí. Pokud jde o zdraví, to snad mohu nepatrně ovlivnit tím že se budu šetřit a pod. Pokud jde o stesk po blízkých lidičkách a po rodném kraji, s tím nemohu udělat nic víc než si prostě zvyknout. Samozřejmě že to zvládnu, pomáhá mě s tím nejmocnější pomocník který na světě existuje a tím je láska. Svého Jiříčka miluju tak že se to nedá ani slovy vyjádřit, udělal ze mě nejšťastnějšího človíčka pod sluncem a spolu vždycky všechno zvládneme a překonáme. A bylo by nespravedlivé nezmínit i některé nové přátele které jsem tu našel a také kolegy a kamarády ze zaměstnání kteří mě dávají ohromnou sílu všechny takové smutnější chvilky překonat. Pokud člověk dělá práci která ho baví a k tomu má ještě takové štěstí na kolegy v zaměstnání jaké mám já, myslím že si víc nemůže přát a ve spojení se spokojeností i v osobním životě doma mu to vše vydatně pomáhá překonat jaké-koliv překážky a smutnější chvilky které ho občas přepadnou.