19. 11. 2018

Asi otázečka pro psychologa

Docela dlouho jsem přemýšlel jestli mám tohle co nyní napíšu vůbec na svém webu uveřejnit aby si někdo nemyslel že jsem cvok. Nějakou tu těžkou chvilku má přece občas každý z nás to je jasné a já jsem jinak celý život doufám vyrovnaný a hlavně veselý člověk který má hrozně rád legraci a směju se často tak dobře že si poprskám i monitor)). Takže i proto nemůžu do dnes pochopit co se to se mnou před těmi asi 12-ti roky stalo, něco takového jsem nikdy před tím a ani už potom nezažil. Byl to naprosto ojedinělý zážitek a nikdy jsem to nerozluštil, určitě by to možná byla zajímavá otázečka pro psychologa jak by mě tehdejší můj stav vysvětlil.

Bylo mě tak nějak kolem 37let a jednoho krásného dne jsem si koupil Annonci a pročítal inzeráty. Jeden mě tam zaujal a tak jsem na něj odepsal, přišla mě odpověď od hocha který byl o mnoho více než 10let mladší, byl z města vzdáleného cca 50km a napsal že by mě rád poznal. Žádnou vážnou známost se starším klukem nechtěl ale pouze že by si rád se mnou popovídal. Shodou okolností manželka tenkrát odjela na celý víkend s dětmi pryč takže jsem byl doma od pátku až do neděle do večera sám, no a tak jsem ho pozval a domluvili jsme se na sobotu dopoledne. Nemohl jsem samozřejmě ani dospat, hrozně jsem se na něj těšil ale současně jsem měl docela trému, vždyť dosud jsem ještě nikdy s nikým nemluvil o tom že jsem na kluky, tohle mělo být úplně poprvé v životě kdy si s někým budu o tomhle otevřeně povídat. Byl jsem v sobotu od rána v práci ve své provozovně ale stejně jsem se nemohl na práci soustředit, klučina byl přesný a skutečně přijel jak slíbil. Odpoledne jsme byli u nás doma a hezky jsme si popovídali, navečer jsem ho vzal do restaurace kde jsem věděl že dobře vaří no a dali jsme si príma večeři, zkrátka byl to fajn den. Někdy pozdě večer jsme si pak podali ruce na rozloučenou, každý jsme sedli do svého auta a on odjel domu a já taky.

Předem bylo domluveno že půjde opravdu pouze po přátelský pokec a nic jiného, jsem zvyklý každého respektovat a tak jsem s tím i počítal a rozhodně jsem si vědomě nedělal žádné naděje, ten kluk mě to v dopise napsal na rovinu a tak jsem to také bral. Nikdo si snad nedokáže představit co to se mnou udělalo když jsem se vrátil domu, praštil jsem sebou na postel a celou noc až do rána jsem probrečel takovým způsobem který jsem ještě nikdy ve svém životě nezažil. Celé tělo se mě chvělo jak hlasitě jsem vzlykal a sotva jsem popadal dech, vůbec jsem nevěděl co mám dělat protože ten stav byl naprosto neovladatelný mimo jakou-koliv rozumnou kontrolu, nedalo se to žádným způsobem zastavit. Nikdy by mě nenapadlo že se mě může něco takového stát, honilo se mě hlavou prostě všechno možné včetně myšlenky na sebevraždu a byl jsem naprosto bezradný. Já vím asi je to fakt k smíchu protože nešlo přece o žádnou lásku, toho kluka jsem viděl poprvé v životě, sám to nechápu. Totálně mě povolily nervy kdy dlouhé roky potlačovaná vlastní orientace a obrovská touha po klukovi se přihlásila takovýmhle drastickým a zcela nečekaným způsobem, vědomí naprosté bezmocnosti se svou orientací a svými touhami v kontextu s odpovědnosti za rodinu. Přepadlo mě to strašně nečekaně a protože to bylo tak silné, do dnes jsem nepochopil úplně co se se mnou tenkrát stalo. Měl jsem celou neděli až do večera co dělat abych se dal alespoň trošku dohromady než se vrátila rodina. Byl to fakt otřesný zážitek který bych nikomu nepřál, právě proto že byl tak nečekaný a zcela neovladatelný, nejhorší a nejdelší noc v mém životě.

Když jsem se z toho sebral tak jsem si stejně nedal pokoj a dvakrát nebo třikrát jsem za tím klukem ještě byl, 50km je přece kousek. Opravdu jsem si nemohl pomoct a chtěl jsem ho aspoň vidět, mohl jsem na něm prostě oči nechat. Vždycky jsme si pouze povídali, to že si nepřeje vztah se starším klukem jsem respektoval a nedovolil bych si nikdy na něj naléhat. Bylo mě vždycky smutno když jsem od něj odjížděl ale byl jsem rád že jsem ho viděl a už to se mnou nic nedělalo, prostě bral jsem to jako normální a hotovou věc. To co se mě stalo po jeho návštěve neumím vysvětlit a ani si neumím představit že by se mě někdy ještě stalo něco podobného. Nakonec dneska to ani nehrozí protože si už můžu žít svůj vlastní život tak jak chci, tenkrát ve mě bojovala zodpovědnost za rodinu kterou jsem nechtěl ztratit, byl jsem mladší, no zkrátka nevím.

Upřímně řečeno se stydím, je to taková intimní a hodně soukromá věc o které jsem si vždycky myslel že se nikdy nikdo nedozví. Rozhodl jsem se to ale napsat a uveřejnit na svém webu protože si myslím, že pro některého mladého gay kluka který stojí před svým coming outem by to mohlo být trochu poučné a mohlo by mu to pomoci v jeho nelehkém rozhodování. I kdyby mě sto lidí nazvalo bláznem ale pomohl bych tím alespoň jednomu mladému hochovi, potom to smysl uveřejnit rozhodně má. Já jsem totiž svojí orientaci neměl ve své době nikdy možnost naplno projevit, tenkrát to bylo prostě nemyslytelné a úzkostlivě jsem to tajil, oženil jsem se a dokonce jsem si pak několik let myslel že jsem nad tím vyhrál. Byl to hluboký omyl a nakonec i takováhle úplně banální maličkost, pouhá přítomnost stejně orientovaného kluka který se mě líbil a kdy jsem poprvé v životě mohl konečně s někým otevřeně mluvit, dokázala vybuchnout jako sopka a nervově jsem se prakticky zhroutil, jinak to neumím nazvat. Nikdy se to už neopakovalo ale byla to taková výstraha, byl jsem bezradný a hlavou se mě honily všelijaké myšlenky takže to bylo dost nebezpečné, byl jsem doma sám a nebyl v celém domě nikdo kdo by mě mohl v něčem zabránit. Může se stát že i dnes bude mít nějaký mladý hoch obrovský strach a úzkostlivě bude svojí orientaci tajit před svým okolím a celým světem, bude si stejně jako já myslet že když se ožení tak se své orientace zbaví. Nemá to ale opravdu smysl, nikdy se toho člověk nezbaví a zbytečně se budeš trápit i když se budeš snažit si to podvědomě nepřipouštět. Každý jsme jiný ale přesto si myslím že můj příběh je toho důkazem.


| Autor: Petr | Vydáno dne 28. 04. 2006 | 3232 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek