Tak a je to tady, přišlo to čeho jsem se nejvíce obával. Před týdnem se dcera definitivně odstěhovala ke svému příteli do města vzdáleného 40km, našla si tam i zaměstnání. Mluvila o tom už dlouho že se chce osamostatnit a zařídit si svůj život, nedávno oslavila 24.narozeniny a tak je to prostě přirozené, dobře jí chápu a věděl jsem že to jednou musí přijít.
Moje první pocity, no řeknu vám že tedy nic moc příjemného to není. I když jsme se spolu doma zase až tolik často nevídali protože každý máme svojí práci a dcera samozřejmě i jiné zájmy a nijak doma stále nevysedávala, tak přeci jenom jsem nebyl v tom bytě sám. Když jsem šel nakoupit nebo jsem uvařil a tak podobně, dělal jsem to s chutí a rád protože jsem prostě věděl že to nedělám pouze pro sebe. Nevím jak bych to popsal, zkrátka i když se doma moc nepotkáváte tak víte že tam nejste sám, že ten druhý přijde, budete si moci popovídat, že všechno co děláte má smysl protože to děláte i pro toho druhého.... Je to něco takového automatického, něco co člověk ani nevnímá a bere to jako samozřejmost. Teprve když zůstanete sámi tak si tohle uvědomíte, jak moc vam taková samozřejmost, blízkost někoho druhého chybí.
A kdy si to člověk naplno uvědomí že je v tom bytě opravdu sám? Prostě tehdy když tam nevidíš ani žádné věci toho druhého. Dneska když přijdu domu tak už tam nic není, otevřu skříň nebo cokoliv jiného a je tam pouze to co je moje. Kam jsem co položil tam to zůstane, sedím u televize a vím že už nezarachotí žádný klíč v zámku, že už nikdo jiný prostě nepřijde. Jdu nakoupit, chci si něco uvařit, pokládám si otázku proč, co to má za smysl, vůbec mě to nebaví. Vařím jednu směšnou porci, když se mě to mimožádně povede tak z toho už ale nikdo jiný radost nemá, můžu si stoupnout před zrcadlo a pochválit si to sám sobě. Nikdy bych neřekl že mě to tak trochu sebere, občas člověk dokonce potřebuje být sám ale jenom na chvilku, člověk je prostě tvor společenský.
No ano, zůstal mě doma ještě syn. Jenomže to je bohužel stejné jako kdyby nebyl doma nikdo. Syn už v loňském roce pracoval ve Skotsku, pak přijel přes Vánoce na 3měsíce domu a v únoru opět odjel. Přijede zase až na Vánoce a počítám že opět pouze na chvíli. V září mu bude 23let takže je jasné že už má také svůj vlastní život a doma ho už prakticky až na výjimky neuvidím.
No a proč to píšu. Nějak je mě smutno a tak jsem se chtěl podělit o tento další podstatný moment ve svém životě, o pocity které z toho mám. Možná kdyby mě bylo o 10 nebo 20 let méně tak bych to snášel lépe, nevím. Rozhodně pokud někdo z vás návštěvníků mých stránek má tak trochu podobný osud, neradil bych vyčkávat s uspořádáním svého dalšího života, s hledáním partnera až na poslední chvíli až se děti odstěhují a pod. Taková samota je ve skutečnosti nějak těžší než jsem si dosud připouštěl, to člověk pozná až když se to opravdu stane. Já mám tak trochu štěstí že mám práci kterou mám, že si zkrátka vydělávám sám na sebe a práce mám zatím vcelku dost takže v ní trávím skutečně podstatnou část veškerého času. Vůbec si neumím představit kdybych byl někde zaměstnaný a po pouhých osmi hodinách pracovní doby bych se měl vrátit opět domu do prázdného bytu.
No nic, blíží se léto a v letošním roce se opravdu budu snažit jej využít jak to jenom půjde. Mám toho v plánu hodně a doufám že najdu čas ale i sílu a odvahu všechno uskutečnit. Na přelomu června a července budu dva týdny v mém oblíbeném Chorvatsku a až se vrátím tak se hned chystám do Adršpachu na Ušáčkův letní minitábor, věřím že se vydaří. Budu sledovat další akce a určitě se ještě nějaké zůčastním, člověk přijde na jiné myšlenky a může potkat zase nové kamarády. Ušáčkův tábor v Adršpachu bude první akce které se zůčastním a proto píšu že snad najdu odvahu. Přiznám se že mám trošičku obavy, takovou malou trému. Důvod je jednoduchý, prostě věkový rozdíl protože na tyto akce jezdí hlavně mladí kluci a tak se trochu obávám prvního setkání, první reakce..... musím si dodat odvahy a uvidím jak to dopadne, nechám se překvapit. Strašně rád bych letos strávil více času v přírodě, vždycky jsem se rád toulal po krásných místech ale nějak jsem na to poslední roky neměl čas no a hlavně samotného to člověka tolik nebaví, nejsem žádný samotář. Když se Adršpach vydaří tak budu moc rád a na další výlety už pojedu bez obav, pár akcí kterých bych se rád zúčastnil už vytipované mám :))
