Tohle téma vypadá na delší psaní a jestli se rozepíšu tak to bude určitě
nejdelší stránka na mém webu a snad jsem jí možná ani neměl psát. No ale k osobnímu webu to asi patří a napíšu to trochu podrobněji než je obvyklé, jsem už prostě takový.
Takže když to vezmu od samého začátku, vyrůstal jsem bez táty pouze s mladší sestrou a mamkou. Taťku jsem navštívil několikrát, poprvé jsem ho vyhledal když mě bylo 15let a naposled někdy ve 23letech. Táta mě zkrátka scházel ale bohužel, neměl o mě zájem takže jsem za ním potom přestal chodit úplně a on nikdy neviděl ani moje děti - svoje vnoučata. Dětství jsem měl ale fantastické a lepší bych si nemohl přát, o tom bych mohl napsat snad celý román...
Že se se mnou něco děje, zkrátka že jsem asi "trochu jiný" jsem zjistil kolem
patnácti let ale nepřikládal jsem tomu žádnou váhu, tehdy jsem si to ani neuvědomoval.
S holkama jsem samozřejmě kamarádil ale moc mě přitahovali kluci a byl jsem štastný
za každý fyzický kontakt s klukem. Pamatuju si jako by to bylo včera když jsme
byli s klukama na vandru a spali venku pod širákem, ležel jsem vedle spolužáka
který se mě tehdy opravdu moc líbil. Snažil jsem se ze všech sil neusnout,
nenápadně jsem se k němu v noci přitulil a vychutnával jsem si ten úžasný
pocit když jsem se dotýkal jeho ruky, cítil jsem jeho dech.... Neměli jsme
spacáky ale spali jsme pouze pod dekama a když k ránu začala být trochu víc
zima, přitiskl se ke mě abychom se zahřáli a v tu chvíli jsem byl prostě v
sedmém nebi, nic krásnějšího jsem si nemohl v tu chvíli přát.
Tak to šlo se mnou pomalu dál a přiznám se že s přibývajícím věkem jsem byl tenkrát z toho dost
zmatený. Kluci chodili a užívali si s holkama ale mě to prostě nějak nešlo, líbili se mě kluci a
toužil jsem po opravdové lásce s klukem. Pracoval jsem v jedné textilní továrně kde
bylo holek jako máku, příležitostí jsem měl tedy víc než dost a asi jsem se holkám líbil protože pozvání na rande mě nikdy žádná
neodmítla. Hlavně po vojně když jsem se tam vrátil tak kluci v dílně včetně našeho
parťáka mě pořád provokovali že bych měl tamtu a tamtu přefiknout, jaké to s ní je
no a zkrátka podobné řeči, často se snažili i sami mě sjednat rande. Dopadlo to
ale vždycky stejně, všechny holky co jsem poznal chtěly dost rychle sex no a já se s nima pouze
vodil romanticky za ručičku, takže zpravidla po druhém rande se už na mě každá vykašlala.
Prostě sexuálně mě nepřitahovaly tak jak bych si přál, v hlavě jsem měl úplně
jiné představy no a tak jsem doufal že to snad časem nějak přijde samo,
až se do nějaké holky opravdu zamiluju. V práci kluci vždycky vyzvídali jaká byla
a já už nevěděl na co se vymluvit. No a po změně zaměstnavatele se samozřejmě nic nezměnilo,
opět jsem pracoval ve firmě kde byla spousta holek...
Začal jsem pak s jednou chodit a vydrželo nám to dva roky. Můj první sexuální pokus
s ní, když jsem jí pozval k sobě domu dopadl katastrofálně, oba jsme se
svlékli a pak přišel ten trapas protože "on" mě zkrátka neposlouchal, prostě
slečna mě nevzrušovala takže napoprvé nedošlo vůbec k ničemu. Oblékli jsme se
a šli tenkrát do kina, já jsem byl při tom hanbou červený až za ušima ). Tohle se za nedlouho vcelku srovnalo a po ty dva roky jsme samozřejmě žili i sexuálně, ale nějaký skutečný super zážitek to nikdy nebyl. Bylo to dáno ale také jinými okolnostmi, slečna vždycky ležela "jako prkno" a zcela bez vůlastní aktivity.
Když jsem se s touhle slečnou po dvou letech rozešel, poznal jsem svojí
manzelku a neumím to vysvětlit, ale možná jsem si chtěl podvědomě dokázat, že
jsem normální kluk jako ostatní a nad tím, že se mě líbí kluci, nějak vyzraju
a přemůžu to, prostě hned od prvního sexuálního styku s touto
druhou láskou jsem si zcela vědomě nedával absolutně žádný pozor a od začátku jsme
to dělali bez jaké-koliv ochrany a opravdu "na ostro", takže po čtyřměsíční známosti
jsem se prostě oženil, protože bylo na cestě naše sluníčko, naše dcerka.
Vydržel jsem v manželství přesně 20let, máme dceru a syna kteří jsou již dnes
dospělí a mám z nich radost. Moje bývalá manželka je skvělá ženská, i přesto jak
byla mladá se své role chopila až neuvěřitelně rychle a na sto procent,
byla naprosto vynikající kuchařka, děti vychovávala s láskou, prostě bez chybičky.
A lhal bych, kdybych napsal, že mě nikdy
nevzrušovala, protože tak to není. Z počátku našeho manželství nám to několik let docela dobře klapalo i v sexu, manželka byla pravý opak mé předchozí dvouleté známosti, takže to bylo fajn a bylo to období, kdy jsem už domníval, že gay nejsem a že jsem se své orientace určitě zbavil. Je to velmi složité, protože po pravdě, ve svém životě jsem se dokázal bláznivě zamilovat stejně tak do holky, jako do kluka. A zamilovat se do kluka, to samozřejmě samo o sobě těžké nebylo, to je prostě příroda, ale prakticky to v té době bylo velmi těžko realizovatelné a velmi složité.
Jak šly roky, tak postupem času se moje sexuální aktivita
vůči ní pomalu a nenápadně vytrácela, moje vnímání a prožitky byly najednou
při našem milování čím dál menší, až se z toho pro mě stala postupně pouze manželská
povinnost, nutné zlo, které jsem musel aspoň jednou za čas přetrpět. Nebylo to
tím, že bych toužil zažít sex s jinou ženou, naopak, začaly se mě opět vracet
mé představy a touhy milovat se s klukem. To bylo už po revoluci, v průběhu devadesátých let, kdy homosexualita přestávala být pomalu ale jistě tabu, jak tomu bylo před revolucí. V nivinách jako Annonce se začaly objevovat inzeráty, kdy kluk hledá kluka, no a prostě tyhle změny ve společnosti ve mě najednou začaly probouzet mé touhy a představy z minulosti, na které jsem se snažil zapomenout. Abych se při milování s manželkou
vzrušil, musel jsem si pomáhat svými představami. Posledních několik let manželství
už můj sexuální nezájem ale přesáhl únosnou míru, cítil jsem že to takhle dál
nepůjde a že bych s tím měl určitě něco dělat, ale bylo to nad moje síly. Je pravda, že se na to nelze dívat pouze z jednoho úhlu, ve skutečnosti to byla souhra více příčin, ale má orientace těmto příčinám postupně dominovala.
Mnohokrát mě manželka domlouvala a vysvětlovala, že mě má hrozně ráda ale že prostě takhle dál
nemůže se mnou žít, já jsem jí ale do očí nedokázal říct tvrdou pravdu a nechával jsem
to v podstatě bez povšimnutí. Poslední tři roky manželství proběhly už prakticky
bez sexu takže to dopadlo jak to dopadnout muselo, našla si přítele a po vzájemné
dohodě se k němu odstěhovala. No a děti které již byly prakticky dospělé
zůstaly automaticky bydlet se mnou. Takže můj konec manželství nebyl zvlášť dramatický,
prostě jsme se domluvili a zůstali jsme dobrými přáteli což je si myslím docela vzácné.
Měli jsme za těch 20let právě kvůli sexu několik vážných krizí ale překonali jsme je
vždycky zdárně kvůli dětem, ty nás držely pohromadě. Dalo by se říct že ačkoliv jsme si tohle sice nikdy
neřekli tak ale každý z nás čekal, až budou děti dospělé. Já jsem vyrůstal bez táty
a nechtěl jsem aby tak vyrůstaly i moje děti, stejně tak manželka byla z neúplné
rodiny a navíc oproti mě ona měla dětství opravdu kruté a proto svým dětem zcela
jistě chtěla dopřát úplnou a fungující rodinu. Odstěhovala se přesně týden
po tom co syn oslavil své osmnácté narozeniny, dceři již bylo v té době přes 19let.
Odjel jsem se synem na 10dnů do Chorvatska a bylo domluveno že se v té době odstěhuje
a taky se tak stalo.
No a tak jsem zkrátka už pátým rokem sám. Musím říct že z počátku
mě to docela vyhovovalo, měl jsem svůj klid, nemusel jsem se přetvařovat, no a
samotou jsem netrpěl. Dcera sice tehdy pracovala nějaký čas mimo domov
takže doma byla pouze občas ale syn se ještě učil takže jsem se
nenudil, bylo potřeba uvařit, vyprat a zkrátka se o něj postarat. On zase pomáhal
mě protože byl tak vychovaný, žehlení nebo uklízení mu nedělalo problém.
Nyní už ale děti doma téměř nejsou, mají prostě svůj život. Syn odjel za prací
do zahraničí takže ho zase pár měsíců neuvidím, dcera je taky pořád pryč takže člověk
přijde domu a je sám mezi čtyřma stěnama. Začínám se obávat okamžiku kdy se nadobro
odstěhují a zůstanu úplně sám, přitom hledat si jinou ženu nepřichází samozřejmě
vůbec v úvahu protože se ženou můžu mít pouze hezký kamarádský vztah, takový omyl bych
už rozhodně znovu neopakoval. Jsem prostě na kluky a to se nedá nijak změnit,
bohužel obětoval jsem dětem možná větší část svého života než bylo nutné a
zřejmě jsem si nechal ujet vlak, ale nevzdávám se a zkouším to. Mám přece pouze
dvě možnosti, najít si partnera a nebo zůstat sám, no a myslím si že člověk
by se nikdy neměl vzdávat ale měl by pro to co si přeje udělat prostě maximum.
