20. 07. 2018

Na Velikonoce to byly dva roky, co jsem viděl svého syna naposledy

Prodloužený víkend o Velikonocích jsme s Jiříkem strávili v mém rodném kraji kde jsme navštívili přátele a blízké které máme rádi. Dva krásné dny jsme strávili u dcery a oslavili společně její narozeniny, současně jsme také oslavili své první výročí protože 12.dubna to byl již rok kdy jsme spolu s Jiříkem vstoupili do registrovaného partnerství a slavnostně v obřadní síni si slíbili lásku na společné cestě životem.

Po celé tři dny nám hřálo jarní sluníčko a byl to opět jeden z krásných víkendů na které se nezapomíná. Bohužel ale, ty hřejivé sluneční paprsky sluníčka a štěstí z přítomnosti blízkých jsem si letos neužil jako obvykle. V mém srdci občas vše zakryl mráček smutku který mne poslední dobou pronásleduje stále častěji. Ačkoliv se velmi snažím, přesto je asi na mě poslední dobou občas znát že nejsem vždy a za všech okolností tak veselý jako dřív.
Před dvěma lety jsme v tuto dobu také byli v Č.Lípě u Janičky oslavit její narozeniny a tehdy tam syn přivezl Janu, tedy jejich mamku a mou bývalou manželku. Když večer odjížděli, řekli jsme si ahoj a od té doby jsem ho neviděl. Naše vzájemná komunikace je na nule. Neodpovídá na přání k narozeninám, když přijedeme s Jiříkem k Janě tak ačkoliv ví že jsme tam, nebo právě proto, nezastaví se i když jde zrovna okolo. Dárek k Vánocům který vždy necháme u Jany si vezme, ovšem nestojím mu ani za SMS s jedním jediným slůvkem. Takže i když jsem tomu ve skutečnosti moc nevěřil, přesto jsem v hloubi duše doufal že třeba letos Lukáš přijede k Janičce aby jí popřál k narozeninám a konečně ho zase uvidím. Nestalo se tak, Janu jsme sebou přivezli my s Jiříkem a Lukáš poslal k narozeninám Janičce SMS.

Dva roky jsou dlouhá doba a na mě to v poslední době nějak padá. Obě své děti mám moc rád a dal bych za ně život. Ačkoliv se mě ne vždy dařilo vše jak bych si přál a mnohé city které jsem cítil jsem bohužel nedával v minulosti vždy najevo tak jak bych měl, hluboko v srdci jsem nikdy nedělal mezi svými dětmi rozdíl protože jsem je vždy miloval obě stejně a snažil jsem se být jim opravdu dobrým tátou. Dnes se mi stýská a je mi smutno. Mám veliké štěstí že Janička je taková jaká je, máme spolu ten nejkrásnější vztah jaký jen může otec se svou dcerou mít a přál bych to samé všem otcům a jejich dcerám. Bohužel se synem je to jiné a jak čas ubíhá tak to bolí čím dál víc.

Mohlo by se zdát že důvodem současné nulové komunikace mezi mnou a mým synem je mé přiznání ke skutečné orientaci, že jsem si našel životního partnera a odstěhoval se. Ano, tohle zcela nepochybně poznamenalo náš vzájemný vztah ale ten byl již narušen delší dobu před tím. Myslím si proto, že to je pouze jeden z mnoha důvodů i když pravděpodobně svým významem podstatný.
Pro pochopení bych musel toho napsat mnohem více ale to není tak jednoduché a není to vždy možné. V každém případě vím, že od doby kdy se Jana odstěhovala a syn zůstal bydlet se mnou tak první čtyři roky se zdálo vše naprosto v pořádku. Doma i v práci mě pomáhal a já se snažil aby náš vzájemný vztah nebyl založen na jakési otcovské autoritě ale spíše na vzájemné toleranci, možná kamarádství či jak bych to nazval. V ničem jsem jej neomezoval a měl v podstatě úplnou volnost, respektoval jsem že je dospělý a sám ví co má dělat. Téměř čtyři roky to fungovalo domnívám se OK, vše se výrazně změnilo až koncem r.2005 kdy poprvé přijel domu z půlroční práce v zahraničí. Najednou jsme si jaksi přestali rozumět, věci které se mě nelíbily jsem možná důrazněji vyslovil nahlas a tak to pomalu přišlo, já mám tvrdou hlavu ale on taky. Tomu bych ale nepřikládal významnou váhu, že pohled na některé věci a na život má starší generace jiný než mládí je naprosto normální a přirozené. Mě trápilo něco zcela jiného jako je lehkomyslnost, neochota a lhostejnost k problémům se kterými jsem se v tu dobu potýkal. Tak jsem to cítil a protože mě to hodně překvapilo, o to víc to tím pádem zraňovalo. A ze všeho nejvíc mě zasáhla příhoda která se stala hned začátkem roku 2006 kdy jsem zažil jistý a velmi bolestivý zdravotní problém. Nechci to podrobně popisovat, je možné že Lukáš si své chování ani v tom okamžiku neuvědomil a dodnes možná netuší že by něco špatného udělal, nevím. Jeho první bezprostřední reakce ovšem byla pro mne jedním z nejhorších okamžiků v životě, něčím co se dá odpustit ale nedá se zapomenout.

A tak se paradoxně stalo, že svému synovi vděčím za vše co se od roku 2006 událo. Že dnes žiji život jaký jsem si vždycky přál a jsem šťastný. Aniž by Lukáš o tom věděl tak právě on má zásadní podíl na mém současném životě. Naše neshody jsem tehdy nesl dosti těžce protože byly pro mne nepříjemným zjištěním skutečností které jsem si odmítal připustit. Ovšem ona událost z počátku roku 2006 mě zasadila největší ránu a byla pro mne obrovským impulsem který odstartoval budoucí zásadní změny v mém životě.
Po té události přišly noční deprese které neměly konce, promítal jsem si celý svůj život a kladl si mnohé otázky. Uvědomil jsem si že půl století života je za mnou a začal jsem mít obrovský strach z budoucnosti. Bál jsem se samoty, hlavou se mě honily myšlenky že mládí je pryč a ve stáří které mě v budoucnu čeká zůstanu úplně sám. Že spolehnout se můžu ve všem jenom sám na sebe protože když to budu nejvíc potřebovat tak nikdo jiný mě nepomůže. Byly to velmi černé myšlenky při kterých teklo mnoho slz a nikomu bych to nepřál. Začal jsem upřímě litovat posledních čtyřech cenný let života které jsem po odstěhování Jany synovi obětoval, včetně všeho co jsem pro něj během té doby udělal zatímco na sebe jsem v nejmenším nepomyslel. Něco takového by se nikdy žádnému rodiči hlavou honit nemělo, stydím se za to ale okolnosti mě k tomu tehdy donutily a přiznat to musím.
Když po té události zhruba za měsíc odjížděl Lukáš zpět do Skotska, bylo to pozdě v noci, tak mě dal ve dveřích pusu a řekl že jsem ten nejlepší táta na světě. Bylo to krátké a nečekané, zavřel jsem dveře a do rána nepřetržitě brečel, nedalo se to zastavit. Nevědel jsem co si mám myslet, byl jsem zmatený ale na věci to nic nezměnilo. Možná to mělo pravděpodobně spíše opačný účinek než by se dalo očekávat. Bylo to pro mne velmi těžké období při kterém jsem se nemohl soustředit ani na práci, celé dny a noci jsem prožíval v mnohých depresích a trvalo ještě nějaký čas než jsem se vzchopil a řekl si že musím něco dělat. Rozhodl jsem se svůj život zásadně změnit, začal jsem psát tento svůj web a vše ostatní co následovalo již znáte.

Je zvláštní jak je život někdy zamotaný. Jako dítě jsem vyrůstal bez táty a moc mě scházel. Nejvíce jsem si to začal uvědomovat v pubertě když jsem dospíval a tehdy jsem také tátu sám vyhledal. V průběhu několika dalších let, během vojny i po ní jsem jej občas navštívil, ovšem bohužel více jsem si rozuměl s jeho manželkou než s ním protože on o mě zájem neměl. Každý trochu vnímavý člověk takové věci cítí a tak jsem to nakonec vzdal a veškerý další kontakt ukončil. Dospěl jsem tehdy k přesvědčení že skutečně nemá smysl se jakkoliv vnucovat někam, kde o mne nestojí a jsem jim lhostejný.
No a dnes kdy jsem sám tátou, nemůžu pro změnu najít cestu ke svému vlastnímu synovi ačkoliv o to moc stojím a mám ho rád. Zbývá mě pouze prohlížet fotky a videa, vzpomínat a přemýšlet kde jsem udělal tak zásadní chybu že k něčemu takovému vůbec došlo. Pouze čas možná vše vyléčí, po dvou letech mám ale obavy aby ten čas nebyl příliš dlouhý protože život letí jako voda a vrátit zpět se nic nedá.


| Autor: Petr | Vydáno dne 19. 04. 2009 | 1611 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek