20. 07. 2018

Jak jsme prožili rok 2012

Tento rok byl pro nás ve znamení především dvou událostí. Začátkem roku se k nám přestěhovala moje dcera, takže ji mám nyní na blízku za což jsem moc rád. Naše vzájemná vzdálenost se ze 175km snížila na necelých 10km, což je pochopitelně velmi příjemné.

Druhou a velmi nepříjemnou událostí byla Aizhamerova choroba, která se k nám do rodiny bohužel vloudila. Moje maminka byla celý únor hospitalizována v nemocnici v Ústí n.L. a s mou sestrou jsme náhle a vcelku nečekaně stáli před otázkou co dál. Bylo více než jasné, že bohužel do svého bytu se již vrátit nemůže, jelikož potřebuje nepřetržitou péči. Zjišťoval jsem možnosti jak zde u nás, tak samozřejmě i v Děčíně. Respektoval jsem nakonec přání maminky i sestry a souhlasil s jejím umístěním v jednom domově v Děčíně. Je pravda, že všichni blízcí a příbuzní z naší rodiny bydlí na Děčínsku a Českolipsku takže jsem i to bral v úvahu. Pouze já s Jiříkem a má dcera to máme daleko, ale byl jsem ochoten se s tím v zájmu mamky samozřejmě smířit.
Jezdili jsme za ní často a pravidelně. Bohužel, její zejména psychický stav se neustále zhoršoval a nic z toho, co dříve měla ráda, ji nebavilo. Přestala číst, dívat se na televizi, poslouchat svá oblíbená CD.... rezignovala prostě na vše. Říkala že ji už nic nebaví a nezajímá, že už chce jenom umřít. Při mnoha z našich návštěv bylo nové hlavně to, že mamka měla opět někde nějakou další bouli, naraženinu či odřeninu s odůvodněním že upadla... Nedobré pocity z péče v domově se u nás s každou návštěvou stupňovaly. Neochota personálu vyjít vstříc i v obyčejných a naprosto banálních záležitostech, pokud jsem se na něco zeptal dostalo se mě od ředitelky zcela odlišné odpovědi než od ošetřovatelky, prostě podnětů které v nás od začátku postupně budily čím dále větší nedůvěru bylo mnoho.
Vše nakonec vyvrcholilo koncem září. Přijeli jsme o víkendu za mamkou a našli ji ve stavu, vyžadujícím již na první pohled okamžitou návštěvu lékaře. V tomto stavu byla přitom již několik dnů a nikdo z personálu nebyl schopen ji lékaře zajistit! Okamžitě jsme ji naložili do auta a odvezli do děčínské nemocnice. Zde byl zjištěn rozsáhlý pneumotorax celé levé plíce a mamka byla umístěna na JIP chirurgického oddělení. Lékaři nám podrobně vysvětlili situaci a popřáli mnoho štěstí aby vše dobře dopadlo. Upřímně se snažili nás povzbudit, mnoho optimismu jsem však z rozhovoru bohužel necítil.
Když jsme se vrátili do domova pro mamky věci, nikdo se nás ani nezeptal co jí je a podobně. Paní ředitelka mezi tím odjela domu, prostě nezájem. Bylo nám s Jiříkem samozřejmě jasné, že do toho domova se již mamka v žádném případě vrátit nemůže. Nikoho jsem se už na nic neptal a vzal vše rázně do svých rukou. Zajistil jsem mamce pobyt v jednom zařízení tady u nás, o kterém vím že poskytuje skutečně kvalitní péči. Po dvou týdnech hospitalizace byla mamka schopná převozu, takže byla z děčínské nemocnice převezena rovnou sem k nám. A výsledek? Je zde tři měsíce a během této doby se její stav neuvěřitelně zlepšil. Má opět zájem o vše, čte, píše, dívá se na televizi, těší se až jim do domova zase přijde zahrát country kapela, až ji naše kamarádka zase přijde udělat pedikůru, těší se na jaro až bude moci s námi chodit na procházky. Byla velmi mile překvapená, když od vedení domova a personálu dostala krásné přání a kytičku k narozeninám. Mohu jenom litovat, že jsem ji už v tom březnu nenechal převést rovnou sem a souhlasil jsem s umístěním v tom děčínském zařízení.

Co dodat. Domov ve kterém byla mamka v Děčíně se jmenuje Agentura Naděje a je v Březinách - Bechlejovicích. Paní ředitelku zajímaly hlavně peníze a dokonce i po té události, kdy jsem musel mamku odvézt do nemocnice, jsem se místo jaké-koliv omluvy dočkal požadavku na zaplacení částky, na kterou neměla vůbec nárok. Naopak, ve skutečnosti mě musela ještě dost peněz vracet. Byl jsem nucen využít služeb právní poradny, jednal jsem také s pracovním úřadem který má na starosti příspěvek na péči a kde jsem zjistil, že rozhodně nejsem jediný kdo je s tímto zařízením nespokojen.
Když už se člověk dostane do podobné situace s některým ze svých blízkých, je skutečně třeba velké obezřetnosti. Zjistit si o daném zařízení v rámci možností co nejvíce informací, je také velmi nutné pozorně si přečíst smlouvu. Ta naše, podle vyjádření právníka, byla v mnoha ohledech velmi špatná a postrádala některé důležité náležitosti. Bohužel, v dnešní době je vše o penězích a často je i péče o nemocné a staré lidi hlavně byznys. Po zkušenostech mě nezbývá, než před využíváním služeb děčínské Agentury Naděje důrazně varovat!
Naopak, mé velké poděkování patří celému ošetřujícímu personálu jednotky intenzivní péče (JIP) chirurgického oddělení v nemocnici Děčín. Při každé návštěvě jsem zažil skutečnou maximální vstřícnost a ochotu sestřiček i lékařů, už na první pohled bylo také vidět že o maminku je bezpochyby velmi vzorně pečováno. Pak i zde u nás, v domově který zajišťoval vše potřebné pro převoz maminky mě bylo řečeno, že spolupráce s děčínskou nemocnicí byla velmi vstřícná a bezproblémová. S takovou až nadstandardní ochotou a péčí se člověk nesetklává často, proto personálu JIP chirurgického odd. v nemocnici Děčín patří můj obdiv a skutečně upřímné poděkování.


Takže asi tak. Že zde mám nyní dceru a maminku jsou nejpodstatnější dvě události, které nám rok 2012 přinesl. Jinak jsme tento rok prožili jako obvykle, nějaký ten výlet, setkání s přáteli, práce... Pouze delší souvislou dovolenou jsme tentokráte žádnou neměli. Jednak jsem podstatnou část dovolené vyčerpal jízdami za mamkou když byla v nemocnici a také nutným různým dalším vyřizováním v Děčíně, no a jednak též z ekonomických důvodů jelikož je to v té dnešní době nějak čím dále složitější. Vždy se najde něco důležitějšího a dovolenou u moře proto neplánujeme ani na rok 2013. Ovšem nestěžuji si. O to více jsme užili naší chatu, kde jsme strávili podstatnou část jarních a letních měsíců a bylo to moc fajn. Už se těšíme na jaro, až tam opět začneme jezdit.

Závěr roku se jako každoročně nesl v duchu Vánoc. A tyto Vánoce byly opravdu krásné a příjemně strávené v kruhu blízkých. Mamku jsme měli na celé svátky u nás, pouze na noc jsme ji museli vždy odvézt zpět ale ráno jsem ji vždy zase přivezl k nám. Štědrý den jsme s Jiříkem strávili společně s mojí mamkou, dcerou a synem který za námi přijel z Děčína. O svátcích pak přijeli další příbuzní z Českolipska takže si mamka hezky popovídala a zavzpomínala se svou nejstarší sestrou a dalšími blízkými, které má nyní tak daleko. Bylo úžasné vidět, jak je šťastná a spokojená.

Přeji Vám všem, aby rok 2013 byl pro každého rokem naplněným štěstím, láskou a spokojeností. Přeji Vám z celého srdce splnění všech přání, úspěchy v pracovním i osobním životě a hlavně pevné zdraví.