18. 07. 2019

Rok 2018 nebyl pro mě běžným rokem, na který se dá zapomenout

Minulý rok rozhodně nebyl rokem, který bych prostě "prožil" a postupně na něj zapoměl. V mém myšlení, pohledu na život a některých oblastech mého chování došlo ve druhé polovině minulého roku postupně ke změnám, které jsou pro mnohé, co mě znají, obtížně pochopitelné. Opustil jsem i některé drobné zásady, kterých jsem se držel celý život a kdyby mě tohle v minulosti například někdo předpověděl, sám bych mu nevěřil. Nejsou to zásady nějakého významného charakteru, ale pro toho, kdo mě zná dlouho a velmi blízko, je ta změna samozřejmě překvapivá. Já ty příčiny svých změn znám, ale velmi obížně se vysvětlují. Není to tak jednoduché, neboť se tak nestalo vlivem jedné události, ale jsou výsledkem součtu všeho, co jsem v tom uplynulém roce postuně prožíval.

První polovina roku 2018 byla vcelku úspěšná a šťastná. Splnil jsem si něco, na co jsem se hodně těšil a dlouho jsem to plánoval. Na konci května jsme s Jiříkem odjeli na dovolenou, kterou jsme si udělali delší než je obvyklé, necelé 3 týdny. Procestovali jsme postupně Bosnu a Hercegovinu kde jsme pobyli ve městečku Jajce, Srbsko kde jsme se svezli historickým vlakem Šarganská osmica, Černou Horu kde jsme si užili trochu adrenalinu na ZipLine přes kaňon Tary, navštívili NP Durmitor a projeli si horskou silnici P14 Žabljkak - Trsa - Plužine (nazepomenutelný zážitek a úchvatná panoramata..), pobyli jsme v krásném městečku Cetinje, navštívili Kotorský záliv a pak jsme si užili pobyt na našem oblíbeném Pelješaci v Chorvatsku. Tam jsme při cestě zpět ještě zůstali ve městečku Gračac a navštívili Kudin most v úchvatném kaňonu řeky Krupa. Naprosto super a nezapomenutelná dovolená.

Pak ale přišlo pekelné léto, na které do smrti nezapomenu. Na červenec a rozpálený srpen jsem byl ještě se dvěma kolegy v zaměstnání "zapůjčen" do místních povrchových dolů. Práce v extremně prašném a rozpáleném prostředí, bez jakého-koliv zázemí, kde se před rozpálený sluncem nebylo ani kam schovat. Navíc jako "externí" pracovníci jsme byli zapůjčeni firmě, jejíž zaměstnanci se hluboce vymykají všem mým představám. Tam snad nepracuje jediný normální člověk, protože arogance, bezohlednost a tupost všech tamních pracovníků je vážně neomezená a neumí se domluvit ani mezi sebou, k nám se pak chovali ještě hůř. Prosadil jsem alespoň, že do té "jámy" jsme jezdili svým pracovním autem, které sice dostalo pořádně zabrat neboť pro takový terén není určeno, ale bylo to jediné východisko, jak to bez úhony nějak přežít. Kdybychom se nechali vozit od nich, byli schopni nás na určeném místě vyhodit a nechat tam bez čeho-koliv do pozdního odpoledne. Vozil jsem cestovní lednici, do které jsem vždy ráno naházel pár zmrzlých PET lahví, aby nám tam bez úhony vydrželo alespoň pití a svačina. A kupodivu, i v tom rozpáleném autě se zavřenými okny, do kterého pralo nepřetržitě rozpálené slunce, nám díky té ledničce zůstalo jídlo i pití v dobrém stavu. Odpolední cesta z pracoviště byla vždy dalším peklem, protože ačkoliv se v autě nedalo vedrem dýchat, mnoho úseků bylo nutné projet se zavřenými okny, protože se projíždělo černou mlhou, zvýřeným uhelným prachem, zkrze který nebylo ani vidět. Jenom pro malou představu, zde jeden obrázek.
Stalo se mě něco, co se mě nestalo za celý můj dlouhý, pracovní život. Kdykoliv jsem byl zaměstnancem, nikdy jsem nepřemýšlel o tom, že odmítnu splnit daný úkol. Něco takového mě nikdy za ty dlouhé roky ani ve snu nenapadlo, ať se jednalo jakou-koliv práci. No a v tomto případě se mě to stalo. Při každodenní ranní cestě z naší firmy na doly jsem jednou zastavil na kraji silnice a cca půl hodiny jsem přemýšlel, co mám udělat a jestli tam mám vůbec jet. Zodpovědnost nakonec zvítězila a jeli jsme, přijeli jsme pochopitelně později, což se neobešlo bez konfliktu. Ano, člověk má vždycky na výběr a může práci odmítnout, ale na něco takového nejsem zvyklý, s takovou situací jsem se nikdy nesetkal.
Nějak jsem to nakonec přežil, ale celé dva měsíce jsem počítal dny a hodiny, když už bude konec srpna. Domů jsem jezdil tak fyzicky a hlavně psychicky vyčerpaný, že minimálně ještě dvě hodiny po příjezdu jsem často nebyl schopen jediného slova. Sáhl jsem si v tom horkém létě až na samé dno svých fyzických i psychických možností a jenoznačně jej mohu označit jako bezkonkurenčně nejhorší léto v celém mém životě.

Do důchodu mám jít letos v prosinci. Po loňské létě jsem začal vážně uvažovat o předčasném odchodu zhruba o jeden rok dříve. Září jsem strávil zjišťování všech potřebných informací a přemýšlením o různých pro a proti. Všechny ve svém okolí jsem ujistil, že jsem rozhodnutý na 100%.

V říjnu mě pak umřela maminka. Nebylo to nic nečekaného a pro ni to znamenalo skutečné vysvobození, nikomu bych nepřál vidět své rodiče nebo koho-koliv jiného ze svých blízkých v takovém stavu, jak jsem viděl já svou maminku v nemocnici několik hodin před tím, než nás navždy opustila. I přes to, že člověk zná skutečný stav a očekává to, tak když se to potom stane, stejně ho to překvapí a velmi hluboce zasáhne. Bohužel, součástí našeho života jsou i tyto smutné události a prožije si je každý z nás, nikdo se jim nevyhneme. Pro mě to byl nejsilnější impuls, který odstartoval určité změny v pohledu na život a ve výsledku tak trochu v mém chování a přehodnocení některých mých dosavadních zásad.

Pak je tu opět můj pracovní život. Zažil jsem velmi mnoho mladých kolegů, některé bych raději nehodnotil a s některými se mě pracovalo dobře. Myslím si, že mám dost zkušeností a mám s čím srovnávat. Navíc přes to pekelné léto jsem měl na krku mladého kolegu, který je naprostý extrém a v těch rozpálených dolech jsem musel pracovat za dva, za sebe i za něj, protože na co sáhnul, bylo nutné předělat a nepomohlo žádné klidné a trpělivé vysvětlování. Práce mu neříká vůbec nic a není schopen pochopit ani základní samozřejmé věci.
No a pak nastala pro mě obrovská změna a na podzim se v mém pracovním životě objevil nový kolega, který je teprve na samém začátku toho svého pracovního života. Jeho zájem o obor, mimořádnou schopnost učit se rychle novým věcem, šikovnost a v jeho věku až neuvěřitelnou spolehlivost nebylo možné jenom přehlédnout. Pro mě a obzvláště v dnešní době je to přesně opačný extrém, než který jsem si prožíval v létě. Pracovat s ním je prostě skutečná radost, není třeba nic říkat, ví přesně co má dělat a často když jsem mu něco ukázal, udělal to nakonec ve stejném čase a někdy i lépe než já. Je to člověk, kterému mohu plně důvěřovat, protože je ve všem 100% spolehlivý. A při mé práci, kdy pracuji někdy i ve výškách apod., je toto velmi důležité. Je proto myslím pochopitelné, že si u mě získal takovou přízeň, jako dosud nikdo jiný.

S přibývajícím věkem si uvědomuji, jak náročná ta práce někdy je a často jsem přemýšlel, jak dlouho to vlastně ještě budu dělat, bylo to pro mne čím dále náročnější. Navíc po loňském létě jsem byl tak znechucen, že s prací v zaměstnání jsem chtěl na 100% praštit a mé podnikání začalo být v mých myšlenkách také otázkou, jestli a jak dlouho ještě. Můj nový mladý kolega dal mé práci nový smysl, naplňuje a baví mě ta práce stejně jako dřív a jsem přesvědčen, že mě můj pracovní život o několik dalších let prodloužil, dokud bude zdraví přát. A za to jsem mu velice, velice vděčný. Snažím se ho naučit všechno, co za svou dlouhou praxi vím a znám. A daří se mě to.


To jsou tedy hlavní tři faktory, které ovlivnily můj pohled na život a mé chování, které je pro ty, co mě znají, někdy méně pochopitelné. Letní pekelné léto v dolech, odchod mé maminky a pak můj nový mladý kolega v práci, to vše dohromady zapříčinilo jisté změny v mých postojích atd.

V listopadu jsem přestal po 42 letech kouřit, neboť jsem si až po odchodu maminky uvědomil, jak rychle život ubíhá a rád bych tu ještě co nejvíce let prožil se svými blízkými v relativním zdraví.
Přehodnotil jsem náhle a pro mnohé absolutně nepochopitelně své pevné rozhodnutí, odejít předčasně do důchodu. Příčina se těžko vysvětluje a někteří ji těžko pochopí. Ano, dokud je důchod daleko, člověk někdy nadává na práci a s přibývajícím věkem říká, že se těší na důchod. Když se to ale začalo blížit, současně jsem začal mít strach. Celý život jsem zvyklý pracovat a být mezi lidmi. Najednou jsem si uvědomil, že mám velké obavy zůstat doma, že práce mě vlastně drží při životě, protože nemám čas zabývat se nějakými pomyslnými nemocemi a podobně. Ano, mám své zákazníky a kromě zaměstnání mám tedy nějakou práci v rámci svého podnikání. Při těch dnešních mizerných platech to ani jinak nejde, pokud člověk nechce skoro živořit. Ale přesto.... Pak mě osud přerušil tyto mé úvahy tím, že mě jako dar z nebes seslal mého nového kolegu. Proto jsem svůj předčasný odchod do důchodu postupně přehodnotil až zcela zavrhnul. Má práce dostala nový smysl a za ten rok chci svého kolegu co nejvíce naučit a předat mu všechny své zkušenosti. Získal si mě a mám ho rád, vážím si ho jako člověka, vyjimečného kamaráda a kolegu. Když něco dělám, dělám to naplno, tak, jak to cítím, proto mu rád věnuji čas i mimo práci, protože jsem přesvědčen, že si to zaslouží. Učil jsem se s ním předpisy a psali jsem testy, když si dělal autoškolu, ale hlavně jsem ho učil řídit. A málo kdo si možná dokáže představit, co jsem při tom prožíval. Jeho nejistota když sedl za volant úplně poprvé v životě, velmi rychle se učil když jsem mu přesně ukázal jak se rozjíždět apod., jeho radost z každého úspěchu, to se vážně nedá popsat. Naučil jsem ho pak rozjíždět se do prudkého kopce, protože se učí rychle tak jsme se naučili rozjíždět se do kopce na zpátečku, na letištní ploše jsem mu skládal velké krabice kam zajížděl a učil se parkovat atd.atd.. Všechny ty okamžiky jsem si vychutnával naplno, vychutnával jsem si každou vteřinu a těžko dokážu popsat, co jsem při tom prožíval. On to ve svém věku možná nemůže úplně pochopit, ale já jsem mu nesmírně vděčný za to, že mě vlastně dovolil učit ho a prožívat s ním všechny ty pocity, drobná zklamání i radosti z úspěchů. To jsou totiž nesmírně vzácné okamžiky v životě, které jsou jedinečné a nikdy se už neopakují. Strašně moc rád bych tohle všechno prožíval se svým vnukem, ale bohužel nevím, co bude za nějakých 13 nebo 14 let. Proto jsem nesmírně vděčný mému mladému kolegovi, že mě to umožnil.

Takže důvody, proč jsem změnil své pevné rozhodnutí odejít předčasně do důchodu a změnil jsem i některé jiné své postoje, jsou z mého pohledu jasné, pro někoho však méně pochopitelné. Po odchodu maminky jsem hodně přemýšlel o životě a poněkud jsem možná změnil svůj pohled na smysl života, svůj věk a podobně. Přemýšlel jsem o své budoucnosti a například jsem si náhle uvědomil, že mému vnukovi byly 4 roky a až bude v letech mého mladého kolegy, s velkou pravděpodobností už pro něj nebudu moci udělat to, co nyní mohu udělat pro mého kolegu, kterého si velmi vážím a který si to plně zaslouží. K mému kolegovi mám prostě podobný vztah, jako by byl mým vnukem, záleží mě na něm a chci mu dát do života co nejvíce. Pracovitost, šikovnost, spolehlivost i skromnost má vrozenou, tím si mě plně získal a věřím, že jak odborné znalosti, tak i životní zkušenosti, které mu předávám, budou pro něj v jeho životě užitečné a v mnohém mu v budoucnosti pomohou.

Změny některých mých léta zažitých zásad, postojů k některým věcem a určité změny v tom co dělám, navíc v kontextu mnohem širšího vztahu k mému mladému kolegovi než je u běžného pracovního vztahu obvyklé.... to vše dohromady lze chápat úplně jinak, než tomu ve skutečnosti je. A to se mě stalo a velmi obtížně to umím vysvětlit, protože pro někoho je naopak obtížné mé důvody pochopit. Nelze jednoduše pojmenovat, proč jsem se v tom a tom změnil. Je to souhrn více událostí, nepochybně i vyšší věk a také celý můj dosavadní život, některé prožitky a vzpomínky z minulosti. V zásadě jsem se až tolik nezměnil, protože stejně jako nyní, tak i po celý svůj život jsem byl zvyklý že když něco chci udělat, tak to prostě udělám jak to cítím a to bez ohledu na cokoliv. Tak to mám prostě nastavené a nijak to nezměním i když vím, že mohou nastat komplikace, protože si některé věci někdo může vysvětlit jinak, než jaké ve skutečnosti jsou. Život je ale pouze jeden a není tak dlouhý, abych si mohl dovolit neudělat to co cítím a o čem vím, že je správné.

Pro toho, kdo neprožil to co já a nemá takový věk, může být to co nyní dělám, málo pochopitelné. Navíc každý jsme samozřejmě jiný, každý máme jiný pohled na život, jiné názory a podobně. Já jsem ovlivněn také minulostí, na kterou se těžko zapomíná. Ve svých 30 letech, tedy v osmdesátých letech minulého století, jsem prožíval něco podobného, ale z opačné strany. S mým šéfem v zaměstnání, který byl již v důchodovém věku a na svou funkci mě zaučoval, jsme měli velmi přátelský vztah, který byl také mnohem širší, než běžný pracovní vztah. Jezdili jsme spolu fotit, nakupovat do tehdejší NDR filmy, vývojky, fotopapíry a vše další potřebné, trávili jsme spolu spousty času právě i mimo práci. Moc rád jsem poslouchal jeho vyprávění z dětsví a vůbec ze života, který prožil. Narodil se ve Francii a když mu bylo osm let, lpřistěhovali se s rodiči sem, ještě za první republiky. Vyprávěl mě co tehdy jako kluk prožíval, měl hodně o čem povídat a bylo to velmi zajímavé. Jezdil jsme k nim i s Janou a dětmi také na návštěvy, prostě těžko se dá vše popsat. Předal mě nejen odborné znalosti, ale právě také své bohaté životní zkušenosti, za což jsem mu do dnes nesmírně vděčný. Osobně jsem ho postupem času začal vnímat možná tak nějak jako svého tátu, protože ten můj o mě zájem neměl a dost mě chyběl. Těsně před revolucí můj bývalý šéf, kolega a vzácný kamarád zemřel, byla to pro mě tehdy obrovská rána a do dnes na něj s láskou a hlubokou úctou vzpomínám.
A právě v souvislosti s mým mladým kolegou si na něj nyní často vzpomenu, protože mě připadá, jako by se příběh opakoval. Pouze já jsem nyní na té druhé straně, na které byl tehdy on, můj mnohem starší kolega a nezapomenutelný kamarád.

Co říci závěrem. Není vše tak černobílé a jasné, jak se někomu může zdát. Život není jednoduchý, o to víc je vzácný a zajímavý. Po dlouhé době jsem se takto rozsáhle rozepsal, ale nějak jsem cítlil, že musím.
Přeji všem hodně štěstí, lásky, porozumnění a hlavně pevné zdraví