25. 02. 2018

Coming Out

Píše se že coming out je přijetí sama sebe, ztotožnění se svojí orientací, konec skrývání a tajení. Když si své zaměření člověk uvědomí, připustí jej a naučí se s ním žít, najde si partnera a životní spokojenost a klid....

Vím že v mém případě mluvit o coming outu zní divně, je to věc která se týká především mladých kluků. Ale zase na druhou stranu si říkám proč ne, s tím že jsem gay jsem se narodil a každého člověka provází jeho orientace po celý život bez ohledu na věk. I když jsem přes 20let žil rodinný život, stejně mě moje orientace stále pronásledovala a trápila. Nyní jsem opět volný jako před 25lety a pro další život se konečně musím s touhle otázkou vypořádat. No a tak jsem si to rozdělil na takové dvě samostatné části:

Ztotožnění se svou orientací, přijetí sama sebe...

Myslím si že v tomto ohledu je situace dnešních mladých lidí naprosto odlišná od situace kterou jsem v jejich věku prožíval já. Dnes se o otázce homosexuality hovoří otevřeně a hlavně snad každý mladý člověk má k dispozici internet kde si může najít velmi mnoho informací týkajících se jeho problému. Je spousta vynikajících serverů kde má dokonce možnost se i poradit a kde se mu dostane kvalifikované odpovědi od odborníků sexuologů, psychologů atd. Tohle všechno jsem já k dispozici neměl, tehdy vládla totální neinformovanost mladých lidí, o sexuálitě se nikde nemluvilo a co se týká homosexuálně orientovaných lidí tak člověk slyšel pouze vtipy ve kterých takzvaný teplouš mluvil jako ženská a další neuvěřitelně zkreslené informace. Slovo gay jsem tehdy nikdy neslyšel ale za to výrazy jako teplouš, homouš, buzerant a další byly naprosto běžné. V takovém prostředí jsem se se svou orientací nemohl nijak ztotožnit ale naopak jsem se tomu bránil jak to jenom bylo možné, věděl jsem že bych sklidil pouze posměch a pohrdání. Najít si tehdy kluka se kterým bych se miloval bylo stejně nemožné jako hledat jehlu v kupce sena, vůbec si nedokážu představit jakým způsobem bych měl tehdy takového kluka najít.
Nechci aby to co jsem napsal vypadalo jako že brečím, samozřejmě že mě je to líto ale jinak jsou to pouze skutečná fakta. Jestli to teď čte nějaký mladý kluk, zkus si odmyslet internet, mobily a další technické vymoženosti, současné časopisy, literaturu a současnou televizi... Nikde se o tomhle nemluvilo ani ve školách takže když si to všechno představíš tak jseš hned v obraze o tehdejší době...

Kdy jsem zjistil svojí orientaci je docela těžké říct. Kluci se mě libili vždycky a vlastně už od dětství jsem moc toužil po super opravdovém kamarádství s klukem. V patnácti letech když jsme s kamarádama spali venku pod širákem, pamatuju se jak jsem se snažil neusnout a nenápadně jsem se přitulil ke spolužákovi který se mě moc líbil. Snažil jsem se dotýkat jeho ruky, otočil jsem se k němu abych cítil jeho dech a vychutnával jsem si jeho blízkost prostě všemy smysly, když se ke mě ráno přitiskl protože nám byla zima byl jsem nejšťastnější človíček pod sluncem, bylo to úžasné, fantastické.... Byl jsem opravdu šťastný za každý fyzický kontakt a oči jsem na něm mohl nechat. Tenkrát jsem si ale neuvědomoval o co jde, v patnácti jsem neměl informace jako mají dnešní mladí kluci a nepřikládal jsem tomu vlastně žádný zvláštní význam. Trápit jsem se s tím začal až o několik let později kdy jsem zjistil že se mě skutečně líbí kluci a že mě moc přitahují, toužil jsem opravdu moc po klukovské lásce. Proto jsem také nikam nepospíchal a oženil jsem se až ve 25letech což je sice z dnešního pohledu běžné ale tehdy se kluci ženili mnohem dříve, často už před vojnou. Vím s naprostou jistotou že kdybych to prožíval v dnešní době tak by se můj život ubral úplně jiným směrem a nikdy bych se neoženil, ve svých 25letech jsem už měl tak nějak se svou orientací skoro jasno ale tenkrát to bylo prostě všechno jinak a snažil jsem se svojí orientaci potlačit jak to jenom šlo a proto jsem se oženil a hned založil rodinu. Bláhově jsem se domníval že tímto způsobem se své orientace zbavím a namlouval jsem si prostě pohádky, dokonce jsem si několik prvních let manželství myslel že jsem nad svou orientací opravdu vyhrál. Samozřejmě tomu tak nebylo a dneska můžu s jistotou říct že když je člověk gay tak je na celý život a nic s tím prostě neudělá.

Po revoluci kdy už konečně se aspoň trochu totalitní atmosféra uvolnila a začlo se o tom běžně mluvit jsem se ale s tím že jsem gay také nemohl prakticky ztotožnit protože jsem už měl dávno rodinu a nechtěl jsem jí ztratit. Znamenalo by to rozvést se s manželkou a svoje děti pouze navštěvovat a něco takového jsem nechtěl připustit, sám jsem vyrůstal bez otce a za žádných okolností jsem nechtěl dopustit aby i mé děti vyrůstaly bez táty. Udělal jsem ve svých asi 37letech naprosto nevinný malý pokus když jsem odepsal jednomu klukovi na inzerát v annonci, byl o více než 10let mladší ale odepsal mi a sám se chtěl se mnou setkat na kus řeči. O nic jiného nešlo a nic jiného jsem ani neočekával, prostě si pouze popovídat. Tenkrát manželka odjela na víkend s dětmi pryč tak jsem ho na sobotu pozval. Prožili jsem opravdu prima den, večer jsme se normálně rozloučili a on odjel. Co ale následovalo když jsem se vrátil domu to do dnes nechápu a docela by mě zajímalo vysvětlení nějakého psychologa co se vlastně tenkrát se mnou stalo. Byl to skutečně otřesný zážitek a nejhorší noc v mém životě. Hodně mě to tenkrát zaskočilo a píšu o tom na této stránce, byl jsem najednou plný bezmocnosti a bezradnosti nad svou orientací která v mé dušičce bojovala se zodpovědností za rodinu. Tehdy jsem si naplno uvědomil že zbavit se své orientace je prostě nemožné a jak moc po klukovské lásce toužím. Nikdy jsem si už nedovolil něco podobného opakovat protože mě bylo jasné že jakmile bych se zamiloval, šla by zcela určitě rodina stranou a to jsem nechtěl kvůli dětem riskovat.

No a tak vlastně až nyní kdy už jsou děti dospělé a manželství dávno skončilo si můžu konečně zařídit život tak jak jsem vždycky toužil, no bohužel roky už se nijak vrátit nedají. V každém případě ale v otázce přijetí sama sebe a ztotožnění se svou orientací mám úplně jasno, našel jsem sám sebe a za to že jsem gay se rozhodně nestydím. Budu-li mít někdy důvod tak splnit i druhou část coming outu je pro mě už ten nejmenší problém..

Konec skrývání a tajení...

Myslím si že zatím o mě nikdo neví ani netuší že jsem gay, neměl jsem potřebu se s tím někomu svěřovat a nevidím zatím důvod proč bych to dělal, je to čistě moje soukromá věc. Až to bude nutné, například kdybych si náhodou našel partnera, tak s tím určitě nemám žádný zásadní problém. Jsem přesvědčený že většina nejbližších lidí na kterých mě opravdu záleží a hlavně moje děti by to určitě pochopily a to je pro mě nejdůležitější, ostatní ať se s tím srovnají podle svého. Vím s jistotou pouze o několika opravdu málo lidech ze svého okolí kteří by to vůbec nepřekousli a naše vztahy by se zřejmě přerušily, znám jejich názory a je mě jich v podstatě líto, tedy je mě líto jejich omezenosti.
Samozřejmě nemůžu vyloučit že se to o mě někdo z přátel dozví prostřednictvím mých stránek. Je mezi nimi hodně lidí kteří se na netu umí dobře orientovat a najdou skoro všechno, internet je naprosto fantastické médium ale v žádném případě není tak anonymní jak si možná někteří lidé myslí. Nijak zvlášť se tedy neskrývám a dal jsem na svůj web i nějakou tu fotku, ostatně své stránky jsem napsal tak otevřeně že každý kdo mě zná tak by bezpečně poznal i bez fotek že jde o mě. Takže zkrátka nevytrubuju to do světa a nesvěřuju se s tím nikomu zbytečně dokud není třeba, ale na druhou stranu nějakou úzkostí z prozrazení už ve svém věku netrpím. Jsem přesvědčený že skuteční přátelé a kamarádi člověka kvůli jeho orientaci neopustí a těch o které díky tomu přijde není žádná škoda protože to nejsou skuteční kamarádi.

A proč jsem přesvědčený že v nejbližší rodině bych neměl s přiznáním své orientace problém? Je to jednoduché, mám o deset let starší tetu která má naprosto stejný osud jako já. Vychovala dvě děti a když byly dospělé tak se rozvedla a našla si přítelkyni se kterou žije dodnes, je to už více než deset let. Takže i věkově máme ten osud oba dva stejný protože se také rozhodovala někdy před padesátým rokem svého života. No a prakticky celá rodina to bez problémů přijala a dnes to všichni berou jak to je, prostě jako samozřejmost. Proto nemám důvod obávat se jak bude reagovat moje rodina v případě, že se s tím budu muset svěřit.

Tato druhá část coming outu mne tedy teprve čeká ale jak jsem psal nemám z toho žádné obavy. Nebojím se prozrazení pokud se to někdo dozví náhodně třeba z mých stránek, ale sám od sebe jen tak bez důvodu se s tím svěřovat nikomu nehodlám protože to podle mne není rozumné. Záleží to čistě na tom zda si najdu například nějakého partnera, potom k tomu bude důvod a nemám s tím problém...


Něco málo na závěr co musím k tomuhle tématu napsat...

Vím že úplně jiná situace je u mladých kluků kteří teprve stojí před rozhodnutím jak to říct například rodičům, chce to odvahu a dobře odhadnout tu správnou chvíli ve které se s něčím tak zásadním svěřit. Být gay není žádná nemoc a není to také nic čím by se člověk chtěl stát úmyslně, prostě každý se už se svou orientací narodí a záleží na mnoha dalších okolnostech které mu přinese dětství, prostě život... Nic se ale nemusí uspěchat a můj názor je ten že pokud to skutečně není nutné, tak není třeba se s tím hned svěřovat každému na potkání, rozumnější je počkat do věku kdy si budu opravdu se svou orientací jistý. Jestli ale můžu poradit, pokud si je někdo skutečně na 100% jistý že je gay pak z vlastní zkušenosti nedoporučuju se tomu zbytečně bránit a zkoušet se například oženit v naději že se své orientace zbaví. Jestli někdo tvrdí že se dá vyléčit je to nesmysl, své orientace se nezbavíte nikdy a manželství nedopadne dobře, zanecháte za sebou děti které pak budou vyrůstat bez táty. Vydržet v takovém manželství a udržet fungující rodinu až do jejich dospělosti není jednoduché a vyžaduje to fakt mnoho úsilí, trápení a vzájemné tolerance od obou partnerů. My jsme to s manželkou ukončili okamžikem dospělosti dětí kdy se odstěhovala, děti zůstaly bydlet se mnou ale zůstali jsme oba přáteli což je myslím docela vyjímečné. Obětoval jsem dětem podstatnou část svého života a nemůžu říct že toho lituju protože je mám moc rád a ony mají rády mě, jedno je ale jisté že ty roky mě už nikdo nevrátí. S manželkou jsme každý jako děti vyrůstali v neúplné rodině a nechtěli jsme tedy zkazit dětství našim dětem, synovi bylo v době kdy se odstěhovala přesně 18let a i tak to z počátku nesl docela dost těžce, hůře než jsme si původně mysleli....

Fakt nechci tady psát nějaké rozumy, je to jenom můj názor podložený vlastní životní zkušeností a který by možná mohl pomoci někomu, kdo se teprve rozhoduje nad svou další životní cestou. Na otázku kdy člověk zjistí na 100% že je gay by spíš odpověděl nějaký sexuolog nebo psycholog, to já nevím. Myslím si ale že určitě minimálně až někdy po dvacátém věku života a možná i trochu déle, v období dospívání teprve člověk dozrává a hledá svou identitu, mohou se mu líbit jak holky tak i kluci přičemž to vůbec neznamená že je gay. Nakonec myslím si že dneska se mladí lidé ani do vytváření vlastní rodiny nijak nehrnou, chtěji si nejdříve něco užít, vystudovat, vydělat nějaké peníze atd.., ono založit si v dnešní době vlastní rodinu taky není vůbec jednoduché. Takže na to aby mladý člověk skutečně poznal sám sebe než udělá nějaký osudový krok do dalšího života má většinou dostatek času, není prostě kam spěchat. Trápit se například už v sedmnácti letech zda jsem gay nebo nejsem je myslím úplně zbytečné a předčasné.


| Autor: Petr | Vydáno dne 28. 04. 2006 | 2698 přečtení | Informační e-mailVytisknout článek