22. 09. 2018

Léto je pryč, máme tu opět podzim a zimu.

Čekají nás plískanice, ranní mlhy, bláto, zima a dlouhá řada krátkých dnů kdy tma přichází již odpoledne při návratu ze zaměstnání. Pro mne je to vcelku depresivní období které nemám ani trochu rád, avšak i zde platí přísloví že všechno zlé je pro něco dobré. S krátkým dnem se zkracuje i můj pracovní den protože pracovat v mém oboru za tmy většinou dost dobře nejde, takže mám za dlouhých zimních večerů alespoň malinko víc času na jiné činnosti které jsem v létě bohužel nestihl. Například věnovat se víc těmto mým stránkám abych sem častěji napsal pár řádek, v neposlední řadě ale také víc času hlavně na přátele kteří jsou pro osobní setkání vzdáleni mnoho kilometrů a dlouho jsem se jim neozval.

A jak jsme prožili letošní léto?

V červnu jsme strávili krásné dva týdny v Chorvatsku na poloostrově Pelješac.

               

První týden sami a druhý týden společně s Peťánkem a jeho Jiříkem kteří za námi přijeli. Ten druhý týden společný s P+J byl bohužel poznamenán zhoršeným počasím jaké tou dobou v Chorvatsku nepamatuji a museli jsme zrušit i plánovanou prohlídku Plitvických jezer. Náladu jsme si tím ale pokazit nenechali a zcela nepochybně to byla příjemná dovolená na kterou si při fotografiích a záběrech z kamery vždy moc rádi zavzpomínáme.


Červenec a srpen byly převážně pracovní a na odpočinek či různé výlety zbývalo času opravdu minimálně. Nejdůležitější ale nepříjemnou událostí byla havárie Poměnky, našeho bývalého autíčka které jsme o Vánocích věnovali dceři jako dárek. Po návratu z návštěvy u nás s ním dcera havarovala a děkuji osudu za to, že se jim naštěstí nic nestalo. Zdraví a život se nedá ničím zaplatit, pomuchlané plechy vem čert.
Na prvním obrázku je naše nová Jahůdka s ještě naleštěnou nepoškozenou Poměnkou když byla dcera s přítelem u nás na návštěvě. Na dalších obrázcích je Poměnka po havárii následující den:

               

Začínám snad pomalu věřit že poslední tři roky byla ta Poměnka nějaká začarovaná, protože tři havárie v poměrně krátkém čase jsem v minulosti se žádným autem nezažil. Na podzim 2006 do mne nacouval nepozorný řidič který mě při couvání vjel do cesty, to byla první drahá oprava protože to odnesly zadní dveře a celý bok (blatník). Potom na podzim 2008 jsem havaroval vlastní vinou na dálnici, při této opravě již pojišťovna zvažovala zda to není "totálka" ale nakonec bylo auto opraveno. Uplynulo něco přes půl roku a havárie do třetice byla na světě, tuto havárii již Poměnka nepřežila a její osud byl zpečetěn. Skončila na ekologické likvidaci v Kovošrotu a tak snad pouze zbývá jí poděkovat, že každý malér vstřebala svými plechy a jakýmsi zázrakem ochránila nás, své pasažéry které jinak vždycky spolehlivě vozila.


V září jsme navštívili Itálii. Týden pobytu ve slunné Kalábrii jsme zakončili víkendem v Římě.

               

Původně plánovanou cestu vlakem jsme trochu pozměnili, protože dva dny ve vlaku tam a to samé zpět se mě zdály docela dost. Zvolili jsme kombinaci letadlo/vlak která se ukázala jako optimální. Současně jsme využili služeb parkoviště Hostouň které jsou naprosto perfektní a přitom za velmi slušnou cenu. Ráno po 3 hodině jsme přijeli a zaparkovali, kromě toho že máte své auto na hlídaném oploceném parkovišti je součástí služby také odvoz na letiště. Zpět jsme přiletěli také v noci, stačilo zatelefonovat a za 15 minut bylo pro nás auto které nás odvezlo z letiště na parkoviště odkud jsme po zaplacení odjeli zpět domu. Prostě perfektní služby které mohu s klidným svědomím jenom doporučit.

Nástup do našeho apartmánu v Kalábrii jsme měli v sobotu 12.září odpoledne. Z domova jsme po druhé hodině ráno vyjeli autem do Hostouně odkud nás dopravili na letiště, v 6 hodin jsme odletěli z Prahy a v 7:30 jsme již přistávali na letišti v Neapoli. Z letiště jsme se přesunuli autobusem MHD na nádraží odkud jsme v 10 hodin odjeli vlakem, ve 14:30 jsme si již v cílové stanici na nádraží v Zambrone dávali kávu a zmrzlinu. Na ubytování jsme to měli od nádraží 10minut pěšky.
Týden v Kalábrii byl fantastický, v polovině září se zde již sezona blíží ke svému konci a pláže byly prakticky poloprázdné. Září se tedy ukázalo jako ideální termín pro klidnou romantickou dovolenou v Kalábrii. Jsou zde překrásné písečné pláže, před vstupem do vody je pak písek hrubší a nebo jsou malé oblázky takže voda není od písku zakalená ale je stejně průzračná jak jsem zvyklý na Jadranu.
Po týdnu pobytu, následující sobotu jsme ráno odjeli vlakem abychom v půl třetí odpoledne vystoupili na nádraží Termini v Římě. Odsud jsme se tramvají přesunuli na místo našeho ubytování v soukromí, nedaleko centra u starší a velmi příjemné paní která uměla pouze italsky, takže při dorozumívání bylo o srandu postaráno. Strávili jsme víkend v Římě abychom pak v neděli ve 22hodin odletěli do Prahy.

Kdybych měl srovnat Chorvatsko a Itálii, bylo by to vcelku těžké protože každá země má něco do sebe a všude je krásně. Snad pouze že v Itálii jsou ceny vyšší a to hlavně v restauracích. Řím je pak kapitola sama pro sebe protože jako v každém velkoměstě, tak i zde je pochopitelně dost draho. Pravdou je že ale například dopravu MHD mají vyřešenu velmi dobře a přesto že jsem tam strávil pouze víkend, kdybych tam přijel někdy znovu určitě bych se neztratil. Jinak ale velkoměsta a jejich ruch není zrovna pro nás takže když jsme odjeli na letiště, vcelku jsme si oddychli.
Co jsem při pobytu v Itálii nemohl nezaznamenat je poškození snad každého druhého auta. Drobné šrámy jako je odřený lak na dveřích či alespoň trochu pomačkaný blatník a tak podobně jsou zde zcela normálním jevem který zřejmě nikdo nijak neřeší. Když jsem pak sledoval dopravu v Římě, při pomyšlení že bych se zde ocitl v roli řidiče se mě dělalo tak trochu nevolno :-))

Abych se přiznal tak na dovolenou v Itálii jsem se z několika důvodů moc netěšil, druhá dovolená nebyla původně pro letošní rok v plánu. Jednak mě to sebralo podstatnou část z dovolené kterou jsem si chtěl vyšetřit pro jiné účely v průběhu léta, jednak to znamenalo trošku díru do rodinného rozpočtu. Potvrdilo se ale známé pořekadlo že když se na něco moc těšíme, tak to pak není třeba úplně ono a naopak pokud se někam moc netěšíme, tak to nakonec bývá nejlepší. A skutečně jak jsem se na tuto dovolenou netěšil tak o to víc jsem si jí užil a jsem nesmírně rád že jsme jeli. Kalábrie mě uchvátila hned po příjezdu protože je to skutečně fantasticky nádherné místo. Dokonce mě zde ani trochu nescházelo auto bez kterého si například Jadran vůbec neumím představit o:).

Jak mnoho let tvrdím že vlakem nejezdím rád tak tady jsem si to užíval, všechny vlaky včetně těch regionálních jsou klimatizované, velmi pohodlné a čisté. Byla to skvělá pohoda a velmi příjemná změna, člověk poznal zase něco jiného a mohl srovnávat. Vše jezdilo na čas, letadlo také letělo na čas takže doprava z domova až na místo byla příjemná, rychlá a současně levná. Letěli jsme s nízkonákladovou společností WizzAir kde jsem sehnal letenky ze velmi příjemné ceny a hlavně vše proběhlo v pohodě a bez komplikací. Vlak máme prakticky zadarmo a koupit jsme museli za vcelku bezvýznamnou cenu pouze místenky. Doprava tam a zpět nás vyšla zhruba o 10.000Kč levněji než kdybychom jeli autem, přičemž cesta autem by trvala dva dny tam a dva dny zpět takže by byla dlouhá a vcelku únavná. Vzhledem ke vzdálenosti by cesta autem znamenala také nutnost tranzitního ubytování což by představovalo další výdaj, o rizicích cestování po italských silnicích nemluvě.


A co říci závěrem. Po návratu z Itálie nás záhy čekala jedna nepříjemná událost v podobě náhlého a nečekaného úmrtí z okruhu blízkých, ve věku pouhých necelých 61 let. Člověk si pak při takové smutné události vždycky znovu uvědomí že jsme zde opravdu pouze na návštěvě, že život je zkrátka moc krátký na to abychom ztráceli zbytečně čas nepodstatnými malichernostmi. Svůj život bychom měli prožít naplno a v rámci možností tak jak chceme, neochuzovat se o příjemné zážitky pokud tu možnost máme a dokud nám to zdraví dovolí.

My dva s Jiříkem rádi cestujeme a tak jsme si jak loni tak i letos dopřáli dvě dovolené v roce, jednu vždy v červnu a druhou v září. Z pohledu financí to nebylo pro náš rodinný rozpočet možná až tak rozumné protože to někdy znamenalo sáhnout si tak nějak na samou hranici únosnosti, kterou jsme schopni ještě zvládnout. Na druhou stranu si ale říkám že žiju teď, možná se snažím trochu dohnat co jsem v uplynulých letech svého života nestihl. Vidím jak mě po té padesátce ubývají nenápadně síly ačkoliv si to odmítám připouštět, jak přibývají zdravotní problémy a doba kdy mě lékař viděl maximálně jednou za 5 až 10 let je nenávratně pryč. S přibývajícím věkem je nutně člověk také mnohem častěji svědkem těch nejsmutnějších okamžiků jakým je úmrtí člověka z okruhu blízkých a přátel. Najednou si uvědomí že peníze které je schopen vydělat by měly sloužit ke zpříjemnění jeho života a nikoliv pro dobrý pocit z nahromaděného majetku. Nevím co se může za dalších deset nebo pět let stát, nebo za rok, měsíc, den či hodinu. A proto v rámci možností cestujeme pokud to finance a zdraví jenom trochu dovolí. Protože to máme rádi a všechny ty krásné zážitky nám už nikdy nikdo nevezme. A až jednou, doufám že v hodně vzdálené budoucnosti, nebudeme moci, budeme mít na co vzpomínat. Na život který jsme prožili jak jsme chtěli.